Pacient má právo nepřát si být informován

MUDr. Jan Šťastný

Autor: MUDr. Jan Šťastný

STOMATOLOGICKÁ ORDINACE   Poskytujeme komplexní služby v oblasti stomatologie.   S pacientem problematiku vždy probereme a navrhneme varianty řešení…

Více o autorovi

Být informován o povaze onemocnění a potřebných lékařských výkonech jakož i o jejich důsledcích a rizicích či alternativách je právem, nikoliv však povinností pacienta. Proto případnému přání pacienta, aby informován nebyl, je třeba v zásadě vyhovět.

Lze doporučit, aby každý případ, kdy pacient projeví vůli nebýt informován o zdravotním stavu a potřebných výkonech, byl dokumentován písemně a pacientem podepsán. V těchto případech lze předpokládat, že pacient určí osobu, která má být informována místo něho, a své rozhodnutí písemně potvrdí. Pokud by snad pacient takovou osobu neurčil a ani sám si nepřál být podrobně informován o svém zdravotním stavu a potřebných výkonech, přičemž by se například rozhodl, že vše ponechává na ošetřujícím lékaři, bylo by vhodné, aby rovněž toto své rozhodnutí písemně potvrdil.

Mohou však nastat situace, kdy toto pacientovo přání nebude možno respektovat bezvýjimečně. Budou to zejména situace, kdy pacient trpí přenosnou chorobou a podle příslušných právních předpisů musí při této diagnóze povinně zachovat určitý léčebný režim tak, aby neohrožoval osoby další. V těchto a v obdobných případech stanovisko pacienta, že si nepřeje být informován o svém zdravotním stavu v plném rozsahu, akceptovat nelze. Článek 10 odst. 2 Úmluvy o lidských právech a biomedicíně stanoví, že každý je oprávněn znát veškeré informace shromažďované o jeho zdravotním stavu. Nicméně přání nebýt takto informován je nutno u každého respektovat. ,,Právu vědět“ koresponduje ,,právo nevědět“.

Pacient může mít své vlastní důvody pro přání nebýt obeznámen s určitými aspekty svého zdravotního stavu. Uplatnění tohoto jeho práva nemůže tvořit překážku platnosti souhlasu pacienta se zdravotním výkonem. Nicméně, jak již bylo uvedeno, toto ,,právo nevědět“ může být za určitých okolností zákonem omezeno, jednak ve vlastním zájmu pacienta, jednak aby byla chráněna práva dalších osob nebo společnosti.

Úmluva o lidských právech a biomedicíně dává možnost, aby na základě vnitrostátního práva a pod soudním dohledem měl lékař právo podat pacientovi informaci v každém případě – tzv. ,,terapeutická nezbytnost“. Pro pacienty může být životně důležité, aby znali určitá fakta o svém zdraví, i když vyjádřili přání je neznat. Například poznání, že mají predispozici k určité chorobě, může být jediným způsobem, jak jim umožnit, aby podnikli potenciálně účinné preventivní opatření. V těchto případech alespoň základní informaci nezbytnou pro pacienta je třeba podat, i kdyby si ji pacient nepřál.

Obecně je tedy třeba respektovat přání pacienta nebýt informován i přání, aby místo něho byl informován někdo blízký, koho pacient sám určí.