Biologické, lingvistické, kognitivní základy řeči; hypotézy organizování řeči
- čl. má vyšší nervovou činnost - tedy i podmíněné reflexy (dítě se rodí s nepodmíněnými, pudy a afektivními projevy chování) à ty se vytvoří z nepodmíněných reflexů, alespoň 1x opakováním podnětu a spojení v CNS; jsou dočasné a individuální
CNS - analyzátor: receptor à dostředivá (aferentní) dráha à korové pole
neuroefektor: korové pole à odstředivá (eferentní) dráha à efektor = výkonný orgán
- komun. proces má dostředivou složku (receptory - v řeči sluch, psaní (čtení, zrak), centrální a odstředivou složku (výkon řeči, psaní)
A) MOZKOVÉ NERVY (účastnící se řečového procesu)
= obvodové nervy spojující oběma směry CNS a orgány
V. n. trojklanný (nervus trigeminus)
- senzitivní vlákna ze tváře, rtů, zubů, přední části jazyka
- motorická vlákna do žvýkacích svalů
VII. n. lícní (facialis)
- mimické svaly obličeje, může být poškozen virovým onemocněním à ztráta mimiky na ½ obličeje; nemůže zavřít oko, ústní koutek visí dolů
IX. n. jazykohltanový (glossopharyngeus)
- senzorická vlákna - zadní 1/3 jazyka, oblouky MP a hltanu, dávivý reflex
- motorická vlákna - svaly hltanu a příušní žlázy
X. n. bloudivý (vagus)
- senzorická vlákna - dolní cesty dýchací + plíce
- motorická vlákna - svaly hrtanu a hlasivky
XI. n. přídatný (accessorius)
- část vláken do svalů MP, hltanu a hrtanu, část řídí hybnost ramene a hlavy
- motorická inervace zdvihače hlavy
XII. n. podjazykový (hypoglossus)
- inervace svalů jazyka (při poškození se jazyk stáčí na poškozenou stranu)
B) LALOKY MOZKU + ČÁSTI
1) Prodloužená mícha
- centra nepodmíněných reflexů obranných (kašlací, kýchací, zvracení) a potravových (sání, slinění, polykání)
- jádra VI. až XII. páru hlavových nervů
2) Most Varolův (Pons Varoli)
- jádro nervu trojklanného
3) Mozeček (cerebellum)
- ze 2 hemisfér
- regulace sval. tonu, plynulost pohybů, koordinace úmyslných pohybů - jemných, rychlých, přesných
- při poškození je narušena také koordinace svalů mluvidel à nepravidelnost a přerývanost mluvního projevu a obtížné přenášení komplikovaných slov. spojení
4) Střední mozek (mesencephalon)
- nachází se v něm Sylviův kanálek (spojuje III. a IV. mozk. komoru) a čtverhrbolí = podkorové reflexní centrum, kt. na zrak. a sluch. podněty zprostředkuje pohybové reakce očí, hlavy a celého těla
5) Mezimozek (diencephalon)
- je tvořen thalamem (hrbol mezimozkový), který zpracovává a propouští (či tlumí) veškeré vzruchy v mozkové kůře
6) Koncový mozek (telencephalon)
- 2 hemisféry, na povrchu šedá hmota, uvnitř bílá hmota, naspod bazální ganglia (jádra šedé hmoty)
- Rollandova a postranní brázda dělí jej na 4 laloky: čelní (frontální)
temenní (parietální)
spánkový (temporální)
týlní (occipitální)
à neokortex (šedá kůra) řídí veškerou činnost organismu a je sídlem vyšší nervové činnosti (je zajištěna podmíněnými reflexy, zahrnuje 1. signální soustavu - vyšší živočichové, a 2. signální soustavu - jen člověk, zahrnuje abstraktní myšlení, slova a řeč à lidská psychika)
- v kůře jsou korová centra
Brocovo centrum řeči - tradičně odpovídá za motorickou realizaci řeči, je uloženo obvykle v levé posteriorní oblasti frontálního laloku
Wernickeovo centrum řeči - tradičně odpovídá za zpracování fonologických informací řeči, je uloženo kolem Sylviovy rýhy (odděluje čelní, temenní a spánkový lalok) - jejího zadního konce; tato oblast spadá do sluchové asociační kůry
à poslech řečových i neřečových hlasových zvuků - oboustranně L + P na rýze oddělující horní a střední spánkový závit (s. temporalis superior)
àposlech slov i pseudosloh - aktivuje kůru na hranici levého spánkového a temenního laloku
à na rozlišování písmen - se podílí kůra na hranicích týlní a spánkové kůry vlevo
à lexikálně sémantická obl. - (reprezentace slov) aktivuje Brocovu oblast a horní spánkovou kůru + levý dolní spánkový závit, dolní část temenního laloku a levou horní prefrontální kůru
à aktivizace lexikální reprezentace osob à přední část levého spánkového laloku; + živočichů -střední část; reprezentace nástrojů - zadní část
à lexikální a sémantické systémy jsou na sobě nezávislé - pacient nezvládá lexikální reprezentaci (pojmenování), ale zvládá sémantický systém - porozumění à zpracování fonologických informací - Brocova oblast a levá horní spánková kůra
àsyntax - okolí Sylviovy rýhy (Brocova i Wernickeova obl.) na obou stranách mozku P + L
à opakování slov (substantiv) à příprava artikulačního plánu řeči - přední část levé insuly a levá premotorická kůra
à prozodie - „silná hypotéza" - pravá hemisféra (opak umístění artikulace, syntaxe a lexikonu)
„slabá hypotéza" - obě hemisféry převažujícím vlivem pravé hemisféry
à tvorba slov na základě sémantických podnětů - přední a spodní část dolního čelního laloku (vlevo u praváků, vpravo u zbytku)
à dominance hemisfér
96% praváků má řeč v levé hemisféře, 4 % = v pravé hemisféře
70% leváků v levé hemisféře, 15 % v pravé hemisféře a 15% bilaterálně
- praváci zdraví muži - řeč. oblasti výhradně v levé hemisféře
- praváci zdravé ženy - řeč. oblasti v pravé i levé hemisféřeà lepší terapie
II. Artikulační ústrojí à orofaciální oblast
3 dutiny: ústní, nosní, hltanová
ústní dutina cavum oris
- ohraničena rty à kruhovitý sval retní (svěrač)
à přidružené svaly (rozvěrač úst)
- po stranách omezena tvářemi à lícní sval (m. buccinatorius) - utváření retní štěrbiny, stahuje ústní koutky do stran a vzhůru
- orofaciální soustava = svalstvo mimické (svalstvo dutiny ústní a kruhový sval oční)
- prvotní význam pro příjem potravy, dýchání, ochrana oka, růst a formování čelistí a zubů
čelisti - horní (maxilla) a dolní (mandibula) à žvýkací svalstvo - V. hl. nerv.
patro (palatum) 2 tenké kostěné destičky
spodina dutiny ústní - bradový sval
jazyk (Lingea) - XII. hl. nerv + podjazykové svaly; umožňují vnitřní pohyb; vnější pohyb - lícní svaly
- uprostřed vazivová přepážka přecházející v jazykovou uzdičku (frenulum lingeu)
- prvotní úkol: rozmělňování potravy, chuťové vnímání
měkké patro (velum) - sk. svalů à velofaryngeální uzávěr + Passavantův val
klidová poloha jazyka - vyplňuje celou dutinu ústní, horní plochou se dotýká patra, okraji naléhá na mezizubní štěrbinu, vpředu sevřené rty, vzadu volně visící měkké patro naléhá na kořen jazyka
dutina nosní cavum nasi
rozdělena na 2 poloviny, nestejně velké, nosní přepážkou (vpředu chrupavčitá, vzadu kostěná) à horní okraj přepážky - čichové ústrojí
dolní část tvoří tvrdé patro, po straně nosní skořepy, pod střední skořepou otvory spojující hlavní dutinu nosní s dutinami vedlejšími - čelistní, čelní, dutina kosti klínové; strop dutiny nosní kostěná lebeční spodina
celá dutina vystlána sliznicí, složenou na povrchu z řasinkových buněk
hltanová dutina pharynx
- mezi velem a hřbetem jazyka oropharynx (ústní část hltanu), nahoře je spojen s nosní dutinou à nasopharynx (nosohltan), přechází v jícen (oesophagus)
- velikost je proměnlivá - svalstvo probíhá kruhovitě stěnami
nasopharynx
oropharynx
hypopharynx
III. DÝCHACÍ ÚSTROJÍ
primární funkce - výměna plynu
sekundární - tvorba vzduchového proudu pro řeč
inspirační proud x expirační proud
w vdechové svalstvo: zdvihá hrudní koš, ↓ klenbu bránice, rozšiřuje hrudní dutinu, vyklenutí
přední břišní stěny à bránice + vnější svaly mezižeberní
w výdechové sv.: zmenšení dutiny hrudní - vnitřní mezižeberní svaly, břišní svalstvo
à dýchání lze řídit vůlí, automaticky vegetativními nervy
frekvence dechu: dítě 26/min, dospělý 12 - 16/min
poměr vdechu a výdechu (trvání): klid 2:3, při řeči 1: 7, zpěv 1:12
spotřeba vzduchu: ½ l na 1 vdech/výdech
1 ½ - 2 l při mluvení
Typy dýchání:
w hrudní (kostální, žeberní) - lze vědomě ovládat
w abdominální (břišní a bránicové) - nelze vědomě ovl.
w smíšené (kostoabdominální) - nejčastější
w klavikulární (klíčkové) - přímý tlak dechu na hrtan - nespr.
IV. FONAČNÍ (HLASOTVORNÉ) ÚSTROJÍ
fonace = fyzikální děj vedoucí ke vzniku zvuku - interakce výdech. proudu vzduchu a hlasivek, které kmitáním tento proud vzduch přerušují
hlas - zvuk, kt. vznikne průchodem hrtanového tónu (* při kmitání hlasivek) rezonančními dutinami
hlas má 4 kvality:
w výška - frekvence kmitání hlasivek - muži 100 - 120Hz, ženy 2x více; rozsahg výšky v Ø asi 2 oktávy
w hlasitost - fyzikální intenzita
w kvalita - poměr harmonických tónů v hlase k neharmonickým složkám
w barva - dána hmotou hlasivek, délkou hlasivek, tvarem rezonančních dutin, věkem, pohlaví, národností
w rejstřík - skupina tónů vznikajících stejným způsobem kmitání hlasivek
3 rejstříky: hrudní - kmitají celé hlasivky
střední - kmitá jen blanitá část
hlavový - jen přední ½
- na tvorbě hlasu se podílí 3 ústrojí:
a) dechové
- při výdechu síla vzdušného proudu ovlivňuje intenzitu hlasu a délku fonace
- při klidném dýchání a vdechu jsou hlasivky v obdukci, při výdechu dochází k addukci
- při vdechu se hrtan snižuje
b) fonační à hrtan (larynx)
- hrtan má fonační, respirační a polykací funkci - sevřením svého vchodu brání vniknutí potravy do dýchacích cest
Ø štítná chrupavka - nepárová, ochranná funkce, růst v období mutace
Ø prstencová chrupavka - pod hlasivkami, kloubně spojena se štítnou chrupavkou à jejich
postavení určuje napětí hlasivek
Ø epiglotická chrup. (příklopky hrtanové) - nepárová
Ø hlasivkové chrupavky - párové, kloubně spojeny s prstencovou chrupavkou, umožňují
abdukci a addukci hlasivek
svaly:
Ø zevní - fixují hrtan a zajišťují jeho postavení
Ø vnitřní - rozvěrače, svěrače a napínače hlasivek - přímo se podílejí na fonaci
hlasivky (plicae vocales)
- upínají se vpředu na chrupavku štítnou a vzadu na chrupavky hlasivkové; jsou tvořeny vazem hlasovým a musculus vokalis; párový orgán uložený v hlasové štěrbině (glottis), v klidu jsou v obdukci, při řeči se přimykají a kmitají; jsou kryty sliznicí
vestibulární (ventrikulární) řasy
- slizniční záhyby, někdy se patologicky podílejí na tvoření hlasu (u spastiků), lze je využít k tvoření náhradního hlasu po operativním odstranění hlasivek
- inervace hrtanu z X. hlavového nervu
c) artikulační svalstvo a rezonanční dutiny
- artikulační svalstvo důležitou roli při vytváření rezonančních dutin: supraglotický prostor hrtanu, hltan, dutina ústní, nosohltan a dutina nosní à vše takzvaná násadní trubice a (též Purkyňův prostor)
- násadní trubice dává primárnímu zvuku v hlase barvu lidského hlasu a její tvar a objem podmiňují i individ. rozdíly v hlase
Tvorba hlasu
- výdechový proud vzduchu prochází hlasovou štěrbinou a je přerušován kmitáním hlasivek à dochází k rozkmitání vzduchu nad hlasivkami a vzniká hrtanový tón
a) neurochronaxická teorie (Husson) - hlasivky jsou řízeny z nervus laryngeus recurrens à Seeman to vyvrátil, kmitaly i při obrně nervu
b) myoelastická (neurodynamická) teorie (Van den Berg) - kmity hlasivek vznikají cyklickým prorážením zavřené hlasové štěrbiny výdechovým proudem vzduchu, který musí překonat napětí hlasivek k otevření štěrbiny; po poklesu subglotického tlaku výdechového proudu napětí hlasivek opět uzavře štěrbinu
fonorespirace = dýchání s tvorbou hlasu - při mluvení
x respirace = jen dýchání
Lingvistické základy řeči
lingvistika zkoumá povahu a užití jazyka
jazyk = systém znaků a pravidel sloužících k přenášení významů k dorozumívání; realizuje se ve 3 hlavních formách: mluvené, psané a ukazované
primární formou je řeč, sekundární je psaná forma
- každé společenství má mluvený jazyk
- dítě má vrozenou schopnost osvojit si kterýkoli jazyk, to, které se stane jeho mateřským jazykem záleží na jeho okolí
- jazyk se neustále vyvíjí - nejvíce se vyvíjí slovní zásoba, nejméně morfologie
- jazyk je kód, kt. se učíme používat při sdělování myšlenek a vyjádření svých požadavků a potřeb
Ř má 2 úrovně:
a) segmentální - fonetická a fonologická pravidla, syntax, gramatika (morfologie)
(morfologie + syntax = gramatika)
b) suprasegmentální - dynamika, přízvuk a melodie řeči
Fonetika
= zabývá se fyzikální charakteristikou řečových zvuků
a to ze 2 hledisek: w artikulačního - jak se tvoří, artikul. okrsky (5)
w akustického - jak zní (např. nazalita, tónovost, šumivost)
fonetický přepis = zvukový přepis jednotlivých hlásek (v hranatých závorkách - transkripce)
Hláska
- neznaková jednotka (není vázána k významu), elementární znakový segment, který je vymezen výčtem fyzikálních vlastností (artikulačních, akustických), je to element poznatelný a odlišitelný od jiných
- dělí se na samohlásky, dvojhlásky a souhlásky
- hláska vyslovená = artikulém
- hláska vytvořená mluvidly (bez hlasu) = kiném
Foném
= neznaková jednotka, která svým zvukem je schopna diferencovat morfémy
- má distinktivní funkci (v češtině 9 vokalických fonému (ne O) 24 konsonantických + 1(g))
Fonologie
= určuje pravidla ve vztahu k fonémovému systému jazyka, určuje, které fonémy mají být užity, kdy jsou užívány a jak mohou být kombinovány
- zkoumá funkce fonémů vzhledem k vyšším složkám jazyka - rozlišnost slova svou přítomností či záměnou
- fonologický přepis zachycuje znak fonému (šikmé závorky)
4 zákl. rysy distinktivní - pro fonémy:
1) znělost x neznělost
2) závěrovost x nezávěrovost
3) labiálnost x nelabiálnost
4) alveolárnost x nealveolárnost
+ 5) vokálnost x nevokálnost
6) nosovost x nenosovost
Morfém
- nejmenší skladební jednotka (nositel významu či funkce), která může být samostatným slovem, ale nemusí
- není totožný se slabikou
2 druhy: volný (mohou existovat samy o sobě - les) x vázaný (vždy jen ve spojení po-les-í)
Morfologie
- stanoví pravidla pro tvoření slov, zkoumá a popisuje výstavbu slova z morfémů
Slovo
= znak, na jehož stejném významu došlo k všeobecné dohodě a který na základě minimální změny znakové (ale nikoli významové) může zaujmout různé místo ve větě
- má věcný (lexikální) a mluvnický (gramatický) význam
Syntax
- určuje pravidla, která řídí uspořádání slov do vět + dovoluje přeskupit slova a dělat nové věty
Věta
= základní jednotka komunikace (člověk se nevyjadřuje jednotlivými slovy, ale jejich spojením); je tvořena lineární řetězením (pořádek slov) a hierarchickou organizací (závislost zjišťovaná větným rozborem à větné členy)
Sémantika
- říká nám, co slova znamenají
w lexikální význam - to co najdeme ve slovníku
w gramatický - vyjadřuje vztah mezi plnovýznamovými slovy
w referenční - k něčemu odkazují - v kontextu či v realitě
vztahy mezi slovy: souřadná x nadřazená slova
synonymie - jeden význam
autonymie
homonymie - stejně znějí
- dospělý vzdělaný čl. má sl. zásobu - 50 000 - 250 000 slov
- organizace lsov = mentální slovník à význam slova je dán vztahem ke slovům okolním
Pragmatika
- určuje pravidla pro vhodný sociální jazyk; popisuje, jak se bude jazyk přizpůsobovat specifickým soc. situacím, emocionálnímu sdělování, zdůraznění významu...
zahrnuje 3 hlavní komunikační dovednosti:
1) užívání jazyka pro různé záměry - pozdravení, požádání, slibování, odpovědi na otázky, protestovat...
2) přizpůsobení a změna jazyka dle potřeb a očekávání posluchače nebo situace - dítě x dospělý, práce x rodina
3) dodržování pravidel vyprávění a konverzace - udržení tématu, posloupnost vyprávění, konverzační obraty, neverbální signály - odstup, oční kontakt...
3. Kognitivní základy řeči
- předmětem různých výzkumů je vztah mezi myšlením a řečí - má vliv myšlení na vývoj řeči či naopak?
N. Chomsky
- zastánce nativistické teorie
- každý jedinec má vrozené tzv. univerzálie (obecně biologicky fixované dispozice vlastní každému), které ovlivňují gramatickou složku à lidé mluví různými jazyky, ale používají srovnatelné gramatické principy (x lexikální stránka není geneticky podmíněna ← mluvili bychom 1 jazykem)
Jazyk a myšlení = na sobě nezávislé (i když určitá souvislost ano) à jazykové schopnosti = mentální modul (obhajují to tím, že mentálně postižené děti mají poměrně velmi rozvinuté jazykové schopnosti)
L. S. Vygotsky
- teorie kulturního kontextu
- Ř se vytváří a) pro soc. komunikaci
b) egocentrická řeč - dítě není schopno zaujmout stanovisko druhého člověka
c) řeč vnitřní - sloužící myšlení
J. Piaget
kognitivní teorie à k vývoji jazyka dochází v souvislosti s kognitivním vývojem (inteligence)
4 období:
1) senzomotorické stádium (do 2 roku) - nástup v 1,5roku tzv. sémiotické funkce = schopnost vybavovat si nepřítomný předmět à užívání slov a obrázků místo objektů
2) předoperační stádium (2-6 let) - nástup jazyka jako prostředku rychlejšího myšlení, řeč jako odraz myšlení, myšlení i řeč jsou egocentrické à kolektivní monolog
3) stádium konkrétních operací - skutečný dialog (6 - 12let)
4) st. formálních operací - abstraktní pojmy
à řeč se vyvíjí za vedení a s pomocí myšlení
Řeč a myšlení (Sovák)
3 teorie o vzniku řeči a myšlení
1) teorie identity - řeč a myšlení jsou totožné funkce, řeč = myšlení, myšlení se děje pouze ve formě řeči
2) teorie paralelismu - rozdílné činnosti, které se vyvíjí ve vzájemném těsném vztahu
3) teorie indiferentní a skeptické - nemají nic společného, k poznání lze dospět intuitivně - neslovním myšlením
à žádná teorie nemůže plně osvětlit vztah řeči a myšlení - každá se uplatňuje v jiné fázi vývoje řeči a myšlení:
a) nižší n. činnost - zákl. řeč. materiál - hlas, citoslovce, onamatopoa, myšlení není ← teorie indiference
b) alokortex (přechodná forma) - modulační faktory a intuitivní myšlení - paralelismus
c) 1. signální soustava - významové zvuky (pozdravy, fráze...) a konkrétní myšlení (činnost gnostická - vnímat, vytvářet, vybavovat) paralelismus
d) 2. signální soustava - zvuky obsahové (řeč běžně sdělovací, básnická, monologová, logická...) a abstraktní až logické myšlení
à abstraktním myšlením se rozvíjí výstavba řeči, precizuje se slovní vyjádření à vzájemné ovlivňování a zlepšování obou funkcí - paralelismus
à precizním slovním vyjadřováním se dospívá k logickému myšlení à řeč a myšlení splývají, jsou totožné - teorie identity
